O planetě Meo

Už několik let tento tvoreček baví malé diváky a provází ho světem filmu. Kdo je ten tajemný společník? Kdo je to podivné kulaté stvoření, které skrývá spousty pohádek a dobrodružství? Své jméno dostal již hodně dávno, snad co kino kinem stojí. Tak jako se rychle šíří padáčky pampelišek, když zafouká vítr, tak i vyprávění o malém ochránci z planety Meo se neslo od jednoho pána promítače ke druhému. Povídali si o zábavném chlapíkovi, který má rád filmové pohádky, ať už kreslené nebo hrané, o statečném ochránci filmů nových, nezkušených a o bedlivém strážci filmů, které již dlouho spí ve svých zelených krabičkách uložených ve velkém archívu a čekají na chvíli, kdy je probudí a řekne: „Už je čas, musíš se vrátit na planetu Meo.“

Bijásek! To jméno mu dal kdysi starý promítač Hybnajs z městečka Kotoučova, kterému se jako jedinému vyvolenému ukázal.  Bylo to tak: Pan Hybnajs byl jednou po náročném promítání tak znaven, že si v kabině (to je ta místnost za sálem, kde promítači celé velké Zeměkoule, připravují nejrůznější filmová představení) zapomněl jídlonosič. A protože by si neměl na druhý den v čem přinést oblíbenou zemlbábu, rozhodl se pro něj vrátit. Jaké překvapení pro něj bylo, když si v modrobílé pruhované židli, na kterém sedával, spokojeně pochrupkávala  bytost, o které do té doby jen slyšel. Bijásek otevřel líně jedno oko, pak i to druhé a najednou mžoural na promítače Hybnajse, stejně překvapeně jako on na něj. Starý pán se nezalekl a tiše a pomalu a možná ještě pomaleji se zeptal, jak že se kulatý panáček jmenuje. Bijásek se měl pro strach uděláno. Však už také dlouho nenápadně Hybnajse pozoroval, aby věděl, že je to člověk dobrotivý a laskavý, než aby se ho bál. Trhl rameny jako, že neví. Nikdy jméno nepotřeboval. „ Ty tu žiješ se mnou už nějaký ten pátek viď?“ vyzvídal promítač. Kulička na sedačce přikývla. „A ty se mne nebojíš?“ Bijásek pokýval hlavou jako, že ne. „A máš rád zemlbábu?“  Bijásek se olízl a s chutí mlaskl, tak silně, jako když spadne velký placatý kámen do vody. „Zítra nějakou přinesu“. Promítač vzal jídlonosič a dal se k odchodu. Bral už za kliku, když v tom se otočil ke svému novému příteli a pravil: „Budu ti říkat Bijásek“.

A jak starého Hybnajse napadl Bijásek? Inu, to je jednoduché. Před mnoha, mnoha lety, to ještě náš promítač nebyl ani na světě, se začal psát příběh dvou bratří a jejich nového umění. Narodil se film. Zprvu byl malinký, krátký a ani nebyl zdaleka tak krásně pestrý, jak ho znáte dnes.  Ti dva bratři, Louis a August Lumierové, kteří žili ve Francii, zemi věhlasného Asterixe a Obelixe, vytvořili pro film takový zvláštní pokojíček – Kinematograf. Jméno pochází z jazyku prastarého, kterým třeba mluvil slavný Herkules nebo Achilles, ti velcí hrdinové. Pro obrázky, které jako kouzlem ožívaly na plátně, se začalo používat i jiné pojmenování – Biograf. V tom starém jazyce, jak se říkalo, je Biograf místo, kde žijí obrázky.  Dnešní kino. A možná proto, že ve filmech se tehdy ještě vůbec nemluvilo, lidé zlenivěli v řeči a začali Biografu říkat Biják. A to už je jen kousek k Bijásku. Tak tedy, tak tomu bylo.

Jak se Bijásek dostal do kina k panu Hybnajsovi, přesně neví. Prostě se zjevil sám od sebe, asi tak jako se samo od sebe něco rozbije nebo ulomí. Už byl v kabině několik dní a měl dlouhou chvíli. Na stole si začal kopat do ulomené gumy z tužky Koh-i-Noor, když v tom zakopl o listy papíru, které byly rozložené po celé pracovní desce. Zadíval se na ně a četl:“ Vážený příteli, stal jste se právě majitelem nového stabilního profesionálního promítacího stroje pro filmový pás Meo 5X. Přístroj je velice hodnotný a jistě máte zájem, aby Vám co nejdéle dobře sloužil. Můžeme Vás ujistit, že jsme z naší strany učinili ke splnění tohoto požadavku vše, co bylo v našich silách. Při správném používání bude funkce promítacího stroje bezvadná. Nyní záleží už jen na Vás, jak dalece se s ním seznámíte, jak prostudujete jednotlivé části návodu a věřte, že trocha té pozornosti se opravdu vyplatí. Přejeme Vám jenom hodně úspěchů při promítání. Váš Dodavatel.“ Vedle textu byl černobílý obrázek divné, tuze zvláštní věci. Ten stejný uviděl Bijásek i na obří krabici uprostřed kabiny. Nechal gumu gumou a nadzvedl už tak trochu pootevřené víko škatule.  Spatřil velký promítací stroj, který byl na obrázku. Vzal si slova dodavatele k srdci a věnoval stroji trochu pozornosti. Kdo by také nedal na rady dodavatele, když Vás nazývá přítelem! A tak si Bijásek našel svůj domov. A protože měl zájem, aby mu co nejdéle vydržel, začal se o něj starat. Bijásek je malý, mnohem menší než jste vy, takže mu všechny věci připadají velké. Byl pro něj velký i název jeho domova. No považte! Říkat, že bydlíte ve stabilním profesionálním promítacím stroji pro filmový pás, je dosti nepohodlné. A tak, i když promítací mašina není kulatá a ani se nevznáší mezi hvězdami, byla promítačka pro Bijáska planetou Meo. Bez okolků, Bijásek žije v promítačce, na planetě Meo.

Nemyslete si, Bijásek není jenom jeden, je jich po celém světě plno. Každý promítač má svého. Někdy jich mají i více.  Pan Hybnajs není jediný. I promítači Cívka, Kolovrat nebo Previjka takového kulatého hošíka mají. V kině se vždy zjeví s příchodem nové mašiny.  V našem kině je také takový Bijásek, který budí filmy ze spánku a povolává je na planetu Meo.  Ale vždyť vy ho dobře znáte, tak co Vám budu vykládat.

Bijásek nechodí na výlety, do Zoo nebo do parku s kamarády, tak jako vy. Vlastně nikam necestuje. Na filmy, které jsou daleko, jednoduše zavolá. Nezná nic než kabinu a svou planetu Meo.  Přítele měl jenom dva. Dodavatele, kterého nikdy neviděl a ani s ním slovo neprohodil a Promítače, se kterým trávil jen malé chvilky. Bijásek byl sám. Představte si to! Neměl dokonce ani psa, křečka nebo rybičku. Někdy přiletěla do kabiny nějaká moucha, ale s těmi se bavit nedá. Mají pořád hlavu v oblacích a jsou tak trochu do větru.

Bobiné, se na planetě Meo objevila, jak jinak než z čista jasna, podobně jako duha po dešti.  Toho osudného dne Bijásek doma pucoval lampu, aby dobře svítila a filmy byly dobře vidět. Když byl se svou prací hotov, spokojeně si založil ruce v bok a pochvalně hodnotil výsledek. Lampa se leskla tak silně, až se v ní Bijásek mohl vidět. Zadíval se na svůj odraz. Měl postavu nevelikou s krátkými nožkami v modrých punčoškách. Tělíčko kulaté jako filmový kotouč, znamenitě uzpůsobené k válení sudů, neboť kutálením se pohyboval nejrychleji. Jak jsem řekla, nožičky měl krátké a tak běhat neuměl. Šibalsky na sebe mrkl očkem: „Jsem to, ale švihák!“ a upravil si tři vlásky z filmového pásu, které měl na hlavě. Pojednou se vedle něj zjevila kulička podobná jemu. Protřel si nevěřícně oči. Postavička měla na rozdíl od něj punčošky červené a na hlavě sepnuté dva filmové proužky gumičkou. Byla to kulatá panenka. Zprvu na ni Bijásek volal hej ty holko, ale jak čas plynul, uvědomil si, že se jeho nová kamarádka nápadně podobá kulaté filmové cívce, které ti dva bratři Lumiérové říkali ve svém jazyce Bobiné. A tak jako k sobě neodmyslitelně patří levá a pravá papučka, tak i jméno Bobiné bylo od té doby spojeno s malou kulatou dívenkou.